Mach(o) a Jouda
Vstupní situace:
Slušná, snad i v manželství šťastná žena, matka několika dětí je zneklidňována svými představami o drsném sexu, či přímo o znásilnění ze strany muže a šokována svým vzrušením při sledování filmových scén mužské agrese vůči ženě. Zpětně si uvědomuje, že svého muže mnohdy provokuje do té míry, kdy jiný, surovější, by ji nejspíš už udeřil...
Jenomže on je hodný, něžný, pozorný a milující, pro kterého platí, že by nikdy "ženu ani květinou neuhodil". A rodinný typ.
A tak se mu ona se svými představami neodvažuje svěřit ani slovně, natož, aby ho o něco takového požádala při sexu.
Co s tím?
V otevřeném dialogu s mnoha dalšími ženami zjišťujeme, že s takovýmito představami není zdaleka sama. Dokonce byl v Čechách údajně proveden docela rozsáhlý výzkum, který ukázal, že o nějaké formě sexuálního násilí sní až 70% žen! Tedy by se dalo říct, že jsou vlastně "normální". Alespoň statisticky.
(O některých (sub)kulturách a etnikách se říká - aniž bych chtěl řešit, co je na tom pravdy - že žena by svého muže ani za chlapa nepovažovala, kdyby ji občas nezmlátil...)
Tím ale stále nemáme zodpovězeno, odkud něco takového pochází, aby se s tím mohla vyrovnat konkrétní žena, která je až obsedána takovýmito představami a které evidentně vadí, protože se neslučují s jejím reálným partnerským životem.
První hypotézou je sebedestruktivní, sebepoškozující a sebeponižující jednání. Něco jako úvaha na nevědomé úrovni: "Když už si nechci ubližovat sama, protože tím ztrácím ve svých očích svou sebehodnotu, tak ať mi alespoň ubližuje někdo druhý, protože coby trpící oběť cizího rozmaru si jakous takous sebehodnotu uchovám."
Takovéto jednání má údajně kořeny v dětství, v bití a týrání vztahovými osobami (kterými nemusí být nutně vždy rodiče).
Prvním příkladem je sám Leopold von Sacher-Masoch (1836 - 1895), spisovatel, jehož jméno bylo použito pro pojmenování této "úchylky". Už od dětství jej fascinovala teta z otcovy strany, hraběnka Zenobia Sacher-Masochová von Kronenthal. Leopold zbožňoval ji samotnou i bití, kterého se mu od ní často dostávalo.
Dalším příkladem může být psycholožka Sabina Spilrein často trestaná výprasky svým otcem, kterou nakonec bití sexuálně vzrušovalo (můžeme-li věřit filmu "Nebezpečná metoda", ve kterém je to vykresleno).
Další podobnou hypotézou je, že tato potřeba je observačně získaná. Prostě malá holčička vídala, jak se tatínek chová k mamince a v dospělosti jí tento model schází a jakoby po něm podvědomě touží. Tvrdé násilí považuje za projev náklonnosti a lásky. Něžnosti jí moc neříkají, protože je z dětství nezná.
Jenomže pořád zbývá zásadní procento žen, které v dětství týrány nebyly, ani nebyly svědky domácího násilí mezi rodiči, ani nemají potřebu se nějak sebepoškozovat, přesto mají takovéto erotické představy.
Dlužno podotknout, že v drtivé většině nenaplněné.
A u těch, které něco takového zažily ať už vlastním přičiněním, anebo se skutečně staly obětí mužského násilí se realita a pocity z ní většinou silně rozešly s fantaziemi a sněním.
Navíc, i realizace v postelové praxi neodpoví na otázku:
Odkud se tyto představy (někdy až obsedantní touhy) pravděpodobně v nadpoloviční většině žen berou?
Zajímavou hypotézou je i Grofovo vysvětlení traumaty při porodu - škrcení, dušení, plesknutí... Ale - proč to chceme opakovat?
Pro mě nejvíce vysvětlující hypotézou je, že toto je dávné pudové dědictví po našich předcích. Vzpomínka na pravěkého muže, který vysloveně ukořistil svou ženu, odtáhl jí do své jeskyně a tam si ji vzal takřka zvířeckým způsobem.
A pudová složka ženy po něčem takovém i dnes občas zatouží.
Jenomže rozumová a morální složka ženy je tím šokována. A nejen ženy. I většina současných mužů by se ocitla v šoku, kdyby byla ženou o takovéto jednání požádána. To se prostě už neslučuje s (vědomým) morálním nastavením současné společnosti.
Jenomže (cituji jednu slušnou a seriózní dámu): "V sexu se projevuje to pravěké zvíře v nás. Vždycky mi to přišlo jako hrozný paradox. Ženy emancipované, morální zásady, rovnost a pak se necháme ošukat jak děvky a ještě se nám to líbí."
Žena často překvapí sama sebe, že dovolí to, co už je za jejími hranicemi (o ženských hranicích zde). Pokud je tam vzájemná důvěra beze strachu, že to bude zneužito, nebo nepůjde kdykoli zastavit, i to je možné.
Žena potřebuje vidět od svého muže rozhodnost a tvrdost. To je pro ni znakem mužství, mužské síly. A chce se této síle odevzdat. Být jí unesena a uchvácena (ve všech smyslech tohoto slova). Což v sexu lze jasně a rychle.
Pokud ale žena až příliš touží po takovéto mužské síle, je hodně pravděpodobné, že spojí svůj život s nějakým násilníkem, nebo ho dokonce násilně se chovat přinutí.
Stále tady máme takřka archetypální ženskou touhu po dominantním a silném, takřka brutálním muži, kterému se může (coby "slabá" žena) s důvěrou odevzdat. A to vlastně nejen v sexu.
Ale v něm se to ukazuje nejvíce.
Při sexu (i erotice) se uvolňuje z nevědomí to, co by se v normálním životě na povrch vědomí nikdy nedostalo. Ono totiž sexuální vzrušení (neřku-li orgasmus) je změněný stav vědomí (další změněný stav vědomí, který prožíváme denně je spánek a snění).
Takže zjišťujeme, že máme v sobě stránky, které si při normálním (cenzurovaném) vědomí nepřipustíme a potlačujeme je - v daném případě submisivitu a masochismus.
Toto vypadá jako docela fylogeneticky starý ženský (samičí) pud. Vychází z toho, že chce být oplodněna tím nejsilnějším dominantním mužem (alfa-samcem), aby její potomci měli co nejkvalitnější přežití schopný gen.
Až podstatně mnohem mnohem mladší je ženská potřeba (která už není až tak genetická, jako spíše sociální) získat "hodného, něžného, pozorného, laskavého a pečujícího" muže, který se jí dlouhodobě postará o hnízdo a jejich potomky. Jenomže takový "hodný domácí mužíček" je velice často v podstatě Jouda v porovnání s tím prvním Drsňákem - Machem.
A tak se v ženě, perou dvě potřeby: získat genetickou informaci od tvrdého Macha, o kterém jí ale hlava říká, že by s ním žít (dlouhodobě a v klidu) nemohla a na druhé straně pečovatele o hnízdo v podobě hodného a pozorného Joudy, o němž jí ale tělo říká, že jeho gen bude stát vcelku za prd a že jeho (hlavně mužští) potomci se v tvrdém konkurenčním boji neprosadí.
Je ještě celkem pohoda a vlastně úplně normální, když chce, aby jen v sexu se z Joudy, kterého má doma, stal Mach(o).
Horší je, když Joudovi do hnízda, které v potu tváře buduje, přinese Machovu kukačku...
Toto je ženské dilema, běžně zasunuté v nevědomí, se kterým se musí srovnat.
Ale i my muži máme podobné dilema. Popsal ho už Freud (a možná v náznacích i někteří před ním). Je to dilema Madony a Děvky (o tom zde a zde).
Tady jen tolik: Pakliže žena chce mít v posteli Macha, musí se stát Děvkou. Ono totiž s Madonou - Matkou se nesouloží. Podobně jako vás sexuálně nevzrušuje hodný, úslužný, pečující Jouda...
Musím podtrhnout, co píšu výšeji: Mach(o) není k trvalému soužití. Dřív nebo později se z něj vyklube despota, tyran, narcis, agresor a psychopat. Ale v posteli na začátku je pro ženy samozřejmě úžasný...
To je ta samá analogie, jako pro nás muže není k trvalému soužití Děvka. Pouze do postele....
Ano, ideál ženy pro muže je: "U plotny Mamina, ve společnosti Dáma a v posteli Děvka".
Pro ženu to je to analogicky ideál muže: "Doma starostlivý taťulda Jouda, navenek vůči nepřátelům (konkurenčním mužům) tvrdý obránce hnízda (Tróji) Hektor a v posteli Macho".
Jenomže problém je, že dosti mužům i ženám se tyhle role míchají.
Hodný chlapeček přece není agresívní... nikdy a nikde.
Hodná holčička přece není děvka... nikdy a nikde.
Maminka nás to tak přece učila.
Hodná holčička v dospělosti se přece stává jen pečující a sebeobětující se maminkou - vše ostatní je společensky nepřijatelné. A tak ztratí erotickou část ženské energie.
Hodný chlapeček přece nepoužívá násilí, hodný chlapeček přece podporuje svoji maminku a drží se doma (aby nebyl jako ti hajzli ostatní muži, kteří jeho mamince ubližovali) a tak ztratí podstatnou část mužské energie.
A tak nám něco chybí. A jsme frustrováni.
A prvně očekáváme, že začne a doplní nám to ten(ta) druhý(á) (o těchto očekáváních více zde).
Žena, jak ji muž překvapí svým mužstvím (jak se tyto ženské sny konkretizují v sexuálních představách už je výše popsáno) a přestane být taťuldou v papučích a muž jak ho překvapí jeho žena svým ženstvím a přestane být starostlivou opečovávající i kárající asexuální maminou a stane se temnou dračicí Lilith...
A tak oba na sebe čekají, možná si to ani v představách nedovolí, natož aby o tom byli schopni mluvit a pak jsou frustrováni z nenaplněného očekávání... anebo to začnou hledat jinde.
Přitom by měli začít u sebe. Čím víc bude žena ženou, tím víc bude její muž mužem a naopak.
Avšak někteří muži jsou (ná)silní pouze vůči ženě, zatímco ve společnosti ostatních mužů jsou takřka submisivním zbabělcem bez sebevědomí, který sebou nechá až masochisticky zametat..
Tělesné pudy (freudovské ID) říkají takovýmto mužům: "Když si netroufneš na jiné muže, troufni si alespoň na ženu a potvrď si na ní své mužství!"
Ženám (těm méně vědomým) bohužel pak ze začátku její pudová složka řekne: "Muž, který s tebou jedná dominantně až surově, bude asi silný alfa-samec a tedy má kvalitní gen!"
A průšvih je na světě.
Řešení je poznat všechny svoje složky osobnosti (ať už to nazveme freudovsky ID, či jungovsky Stín) a vědět, proč chtějí to, co chtějí a odkud to chtění pochází. A proč jsou tedy spolu sem tam (nebo i každou chvíli) v konfliktu.
Vědět kdy a kde (v jaké situaci) můžeme které své složce osobnosti umožnit jednat. A proč vlastně tak jednat chce. Kde se to chtění bere.
A nezatracovat části sebe sama.