Rozpouštějte odpor
"On(a) (ten-ta druhý-á - a je jedno, zda to je manžel, partner, kolega, šéf, politik...) mi jde tak strašně na nervy. My už se spolu nedokážeme bavit, abychom se nedostali do konfliktu, abychom se nepohádali, on(a) mě snad vždycky, když se vidíme nas... ."
A přitom bývaly doby, kdy se ti dva měli rádi, kdy si dokonce dobrovolně zvolili jeden druhého.
Dnes takřka veškerou komunikaci překryli agresivitou a začínají se nesnášet, jsou na sebe alergičtí.
Proč?
Jeden očekával od druhého něco, co ten druhý nesplnil dokonale, nebo dokonce vůbec. Jeden od druhého očekával, že ho udělá šťastným a že ten druhý bude fungovat přesně podle představ toho prvního.
Nestalo se tak, takže "za mé neštěstí, za mou nespokojenost můžeš ty!"
Tohle je v podstatě v podtextu všeho, co si vyčítají, kvůli čemu se hádají, za co si nadávají: "Ty nejsi ten, koho já jsem si představoval(a)!"
A leckdy co hůř: "Já jsem časem změnil představy a požadavky, ale ty jsi se nezměnil(a)!"
A tak stále chcete měnit druhého poukazováním na jeho chyby, na každou maličkost, ale jediné, co skutečně můžete změnit, je váš úhel pohledu, váš postoj, vaše potřeby, vaše očekávání... prostě sebe sama.
Vystoupit s role ublížené oběti, proti které se všichni a všechno spiklo a začít s tvorbou svého vlastního života a vlastně i (alespoň bezprostředního) světa kolem sebe. Ten totiž vidíme přesně takový, jaké jsou naše pocity.
To, že jsou naše pocity zlé, protože vidíme zlo kolem sebe, platí i naopak: Zlo kolem sebe vidíme protože jsou naše pocity zlé. Vzpomínáte na euforické pocity první zamilovanosti, kdy květiny kvetly, ptáčci zpívali a slunce krásně svítilo? Bylo to právě proto, že jste byli šťastní.
Ano, tak to funguje. Co máte sami v sobě, vidíte venku, nebo to tam přímo promítáte.
Utište toho vnitřního kritika v době, nenechte ho hledat to zlé na druhých, ale i na sobě, ale naopak ze začátku sebe i je začněte pozorovat bez hodnocení a odsuzování. A také bez strachu z toho, co se zase stane. Časem se to i je a sebe naučíte přijímat s pochopením a pak třeba i se soucitem.
Odsuzovali a zatracovali byste je za nějakou tělesnou vadu, či za nemoc? To, že je na vás někdo hnusný, nepříjemný, agresívní, je v podstatě to samé. Nejspíš do potkalo něco nepříjemného, nešťastného, zlého a takto se to projevuje. A jeho zloba je vlastně to samé, jako by mu třeba někde na kůži vyrazil ekzém. Za to ho také neodsoudíte. Jen, pokud to bude nakažlivé, se to budete snažit nechytit - tedy to od něj nepřijmout, neúčastnit se toho. Proč jste ale s ním tak účastní, když je nazlobený, nevrlý a agresívní? Proč to tak snadno on něj přejímáte i na sebe?
Kde je váš soucit zdravého s nemocným? Tím, že od něj chytnete jeho nemoc a budete marodit dva, jemu nijak nepomůžete. Naopak, bude to ještě horší. A to samé je s blbou náladou či agresivitou.
Nemocný, stejně jako nešťastný (či nas..ný) se zabývá jen svým neštěstím. Věnuje mu tolik pozornosti, že v ostatních začne vidět jen zdroj svého neštěstí, anebo naopak někoho, kdo mu má (nebo takřka musí - tj. je povinný) pomoci, zachránit ho, udělat vše pro to, aby byl zas zdravý a šťastný. Pokud to ten druhý nezvládá (anebo mu dokonce nedochází, co se po něm chce, protože vlastně ani nebyl jasně osloven - požádán), začne být ten první (stále nešťastný) na něj zlý a agresívní. S podtextem: "Ty jsi tu přece od toho, abych já byl šťastný(á)!"
Vidíte tu reciproční smyčku do které se nakonec dostávají oba zúčastnění?
Jeden po druhém chce to, co ani jeden není schopen splnit. Nebo alespoň ne dokonale a beze zbytku, který by ten první nemohl kritizovat.
Protože ne nadarmo se říká, že každý je sám svého štěstí strůjcem...
Cesta z téhle smyčky není rozhodně v tom: "Až ON(A) (ne)bude dělat to, co JÁ po něm(ní) chci, tak budeme OBA šťastní.", ale naopak ve vystoupení z ní.
To znamená nemít očekávání. Ani toho dobrého ani toho špatného, ale přijímat věci i ty druhé takové, jací jsou.
A pokud oni na vás něco očekávají, někam vás tlačí, kritizují a vyčítají, že vy nejste takoví, jaké vás chtějí mít oni, berte to tak, jak je napsáno výše: s milujícím soucitem - jako by byli nemocní či zranění. A oni takoví opravdu jsou. V podstatě tím, jak se chovají k vám, volají o pomoc. Něco od vás očekávají.
Ale vaše povinnost jim není vyhovět. Natož pak se domnívat, o co se jim vlastně (většinou pod maskou zahořklosti, nevrlosti, výčitek a agresivity) skutečně jedná, co by opravdu potřebovali.
Dřív nebo později tyto agresívní výpady lidí, kteří se dříve milovali, nebo byli schopni spolupracovat vystřídá ukřivděné rezignované mlčení, které je ale ještě horší, nežli vzájemné obviňování.
Ono totiž není mlčení jako mlčení.
Tohle mlčení vytváří dusno, vzbuzuje jen další nas..ní a zahušťuje atmosféru, která se už ale žádnou bouřkou nevybíjí. Tohle je buď mlčení jehňátka před podříznutím, rezignované či pohrdavé mávnutí rukou bez komentáře, zadušený, uzavřený, natlakovaný a horko těžko potlačovaný vztek a agrese, který stejně hrozí výbuchem, anebo hrozivé mrtvolné ticho, kde už vše bylo řečeno a všechny city odvanuly.
Mlčení by to mělo být čekající, soucitné chápající a přijímající a pomyslnou otevřenou náručí (srdcem), ticho, ze kterého by ten druhý mohl cítit, že do něj může vstoupit a bude vítán. A nebude zraněn. Tedy ticho, klid a jistota bezpečného prostoru otevřeného srdce. Srdce, které čeká, že ten druhý vstoupí také v klidu a míru a s láskou. Čeká trpělivě, protože tomu druhému se to přes všechnu nahromaděnou agresivitu, přes všechen zadržovaný přetlak, přes všechna zranění a pocity křivdy, dlouho nemusí podařit. Dokud totiž tohle všechno neodloží a neodpustí (podobně jako vy už jste to udělali), nedokáže vstoupit do toho prostoru klidu a lásky. Vám ale nezbývá, než trpělivě čekat. Protože vy už jste svou polovinu práce (úklidu) odvedli.
Pokud ho ale do svého prostoru budete pouštět v tom stavu, v jakém se nachází, opět vás zraní.
Pokud vy se také budete nacházet v tom stavu, budete opět spolu bojovat. Ale to přece už víte, že to nikam nevede.
Vy buďte jen připraveni přijímat s klidným a otevřeným srdcem. To je váš první krok. Pokud ho udělá i ten druhý, další kroky mohou následovat a určitě se sejdete.
A nemusíte to ani podmiňovat nějakým pochopením, vyhověním či přizpůsobením se požadavkům. To jen náš rozum nám tvrdí, pokud nejsem pochopen (a tím i oceněn), pokud mi není vyhověno, pokud já nevyhovím, nejsem a nebudu milován.
Ne, tak to na úrovni srdce a lásky není. Láska znamená přijetí. Přijetí se vším všudy. I s tím, že spolu na úrovni rozumu nesouhlasíte. I s tím, že na praktické úrovni v něčem na sebe můžete narazit až to bude bolet.
Láska je odvaha být otevřený pro toho, koho když přijmete, tak vás může i zranit.
A přesto být stále klidný a láskyplně otevřený a čekat že i on si toho jednou všimne a konečně přijde v podobném nastavení (vyšší frekvenci), aniž by vás zranil...
související:
A stejně tě mám ráda (konflikt = kontakt)
Nezralý muž (Mamánek)