Vztahový 2. a 3. level
Velice časté stesky žen: "Mám pocit, že já mnohem víc dávám a ten můj chlap si jen bere. A ještě k tomu bez skrupulí. Ani si to neuvědomuje - takový sobec! Co on si ke mně dovolí, to je hrozný! Ale já už jsem raději zticha. On to stejně vždycky obrátí proti mě. A tak moudřejší raději ustoupí."
Jenomže většinou pláčí na špatném hrobě.
Nejprve na ramenech svých přítelkyň a když už to začne přerůstat do nesnesitelných rozměrů, tak u doktora. A doktor psychologie je ještě ta lepší varianta. Pokud je to doktor medicíny, znamená to, že žena už somatizuje - její tělo jí dává jasně najevo, že už by s tím měla konečně něco dělat.
Jenomže ona se bojí. Bojí se mu něco říct, protože by byl konflikt, protože by se urazil a bylo by mlčenlivé dusno, protože by to obrátil proti ní, protože by nakonec byla ona ta špatná, protože nezvládá mužskou racionální argumentaci, protože to už nezvládne vyřešit v klidu... protože... by ji nemiloval, protože...
- se bojí uhájit své hranice i za cenu konfliktu.
Ony se totiž hranice (meze, bariéry) ani jinak uhájit nedají. Pevnost a nepřekročitelnost hranic se prověřuje právě a jen občasnými konflikty. Ve chvílích, kdy do nich někdo narazí, kdy se je někdo vědomě či nevědomě snaží překročit. Pak je mu na pevné hranici jasně dáno najevo: "Dost! Stop! Tudy ne! Dál už cesta nevede!"
Jenomže to tahle žena narušiteli jejích hranic (v tomto případě hlavně svému manželovi) nedokáže jasně a nekompromisně říct.
Je v tom její dávný strach ještě z dětství, že jí bude odepřena rodičovská láska, přízeň a ochrana. Že bude odříznuta od zdrojů.
A tak se ta malá holčička poníží, udrží pusinku zavřenou a raději jde proti sobě, potlačí sebe samu, aby přeci jen nějaké drobečky rodičovské (a později partnerské) lásky dostala.
Zatím si nedokáže představit, že právě tím tvrdým vymezením se, obhájením svých dospělých hranic by mohla dostat ještě více lásky (a úcty i obdivu), než jako malá holčička, která drží hubu a krok a dělá vše proto, aby se zavděčila...
Bojí se, děsně bojí, že přijde o ty zbytky lásky, po které celý život tolik touží... a muž s ní díky tomu velice dobře manipuluje.
Ona dává, dělá kompromisy, ustupuje a její osobní prostor se zmenšuje. Podvědomě se staví do submisivní role (hodná holčička, která poslouchá své rodiče) a vzdává své zodpovědnosti za společný vztah. Jen na něj nadává, nebo nad ním pláče. Role úslužné a poslušné služky se změní na roli otrokyně a oběti. Nedrží svoje věci ve svých rukou; rozhodování a odpovědnost odevzdala někam jinam.
A tomu, kdo rozhoduje se úpěnlivě touží zavděčit (tak, jako se musela zavděčit svým rodičům v dětství), ale ten její snahy už bere jako naprostou samozřejmost - její povinnost.
Připadá si méněcenná. Ale ne protože si jí necenní druzí (jak se domnívá), ale protože si necení sebe sama. Jak si jí pak mohou cenit ti druzí? (Svoji cenu - sebehodnotu musí najít sama v sobě a ne v názorech ostatních)
A protože nemá moc už ani nad sebou, přicházejí tělesné ne-moci.
Je zacyklená v modelu: čím víc se ona snaží, tím více to ti druzí (ten druhý) berou(e) jako samozřejmost - skoro až nudnou.
On(i) ví, že ona touží po lásce, něze a přijetí a je pro to ochotna udělat skoro cokoli. A on toho využívá. A taky ví, že se ona jako čert kříži vyhýbá konfliktům. Takže kdekoli by se ona chtěla vymezit, jemu stačí vyvolat konflikt. A ona se stáhne.
Jenomže k vytouženému dobrému výsledků se nelze dostat už stokrát opakovanými postupy, které k němu nevedly.
Jak říkal Einstein:
„Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.“
"Žádný problém, kterému dnes čelíme, nelze vyřešit na stejné úrovni myšlení, na jaké jsme byli, když jsme jej vytvářeli."
Tyto dětské modely chování (zavděčit se, být ta hodná, neříkat ne...), kterými jsme se potřebovali zavděčit rodičům, je v dospělosti už potřeba přepsat.
Láska není něco za něco. Pokud je opravdová, tak nezmizí, když řeknete něco nepříjemného. A třeba, naopak, když to řeknete hezky, naroste jeho úcta k vám. Nejste malá holčička, kterou někdo seřve nebo zmlátí za to, že řekla svůj názor. Tak to vyslovte nahlas. Bez vyčítání, klidně. Bez potřeby zranit, pomstít se, vyhlásit boj. Jen prostě upozorněte na svoje hranice.
A odvahu k tomu musíte mít furt, ne jenom občas, když se náhodou posbírá.
Problém je, že toto je sebeidentifikace, vyprofilování sebe sama, které má probíhat při optimálním vývoji osobnosti někdy v pubertě revoltou proti rodičům, kdy dospívající důrazně zkouší pevnost jejich hranic a stejně tak definuje ty svoje vůči nim. A také si prvně zkouší, jak si své hranice (vůči rodičům a později i dalším lidem) dokáže ubránit.
Tenhle boj s dospělými, konflikty, srážky, rozbíjení si huby, zkouška své vlastní síly atd. atd. je prostě to, co je potřeba, aby člověk dospěl. To je iniciace do dospělosti.
Pokud puberta proběhla bezkonfliktně, hodná holčička jen vyrostla, byla provdána, stala se hodnou manželkou a nakonec hodnou maminkou, vlastně zůstala stále jen velkým dítětem, hodnou holčičkou, která se bude snažit dělat vše, co nejbližším na očích vidí a tím úplně popírat samu sebe, jen aby ji milovali a nezlobili se na ni.
Dokud se sama neodváží postavit se za sebe a svoje vlastní názory i za cenu konfliktu a rozbití huby, nedospěje.
Analogicky muž bez puberty zůstane trucovitý klouček, který všechno dostává a nedospěje, pokud pořádně nenarazí a nerozbije si hubu, nebo není mu rozbita.
A oba jen tyhle dětské (ještě zdaleka ne pubertální!) poslušné nekonfliktní mechanismy původního vztahu k rodičům přenesou na své partnery.
Dotyčná v dřív, nežli se stane plnohodnotnou dospělou ženou, se vůči svému partnerovi musí vymezit jako vzpurná puberťačka.
Narovnat se, postavit se za sebe a říci: "Tady jsou moje hranice a za ty mi nelez!", neznamená přestat ho mít ráda. Ano, v tu chvíli to vypadá jako pubertální vzpoura a ona to možná i je a jako taková je potřebná.
Mnozí z těch, co říkají, že jsou "nekonfliktní", "hodní", "smířliví", "nad věcí", "ti moudřejší, kteří ustoupí" a chtějí "s lidmi vycházet dobře", jsou prostě jen srabi a slaboši, co se za sebe neumí, nebo bojí postavit a řešit problém (překročení osobních hranic) narovinu. Nakonec je tahle "nekonfliknost" postaví do role oběti. A to je cesta do pekel.
Být "nad věcí" ("na vysoké úrovni, ve vysoké vibraci, levelu" a pod.) a "neřešit", abychom druhému neubližovali, můžeme pouze tehdy, když víme, že jsme ve své síle a víme, že pokud bychom šli do konfliktu, tak bychom ho vyhráli. I když třeba za cenu obětí a bolesti na obou stranách, kterým se právě na vyšší úrovni už chceme vyhnout. A tak začneme jednat rovnou partnersky - smířlivě. Ale to můžeme jedině tehdy, když už jsme si bolestí a utrpením konfliktů s vidinou nejistého výsledku párkrát vítězně prošli.
Alespoň v té pubertě, která o tomhle vlastně je.
Protože pokud ne, pokud si nejsme jisti svou silou (silou své osobnosti), pak to není "neřešení" a poloha "nad věcí", ale jen strach slabého a závislého dítěte vzbouřit se proti osobě, na níž závisí jeho život - tj. rodiči. Ačkoli na jeho místě je teď partner.
Z téhle role je potřeba vystoupit. A to nejde jinak, než pubertální revoltou.
V partnerství jít do konfliktu. Konfliktu, který ujasňuje osobní hranice.
Pro osobní vývoj i vývoj vztahu ani nic jiného nezbývá. V růstu 2. level - negace, popření, revolta, vzpoura a konflikt nelze přeskočit. Nemůžeme chtít po člověku, který si ještě neprošel druhým levelem, aby rovnou přešel do třetího.
Teprve až v druhém levelu vymezení najde sám sebe, najde, ujasní si a zpevní své hranice, pak se teprve může sbližovat na jiné, vyšší nekonfliktní úrovni (3. levelu).
Nejprve musí přestat být "hodnou holčičkou". Potřebuje si vyzkoušet druhý, opačný extrém "bad girl". Jinak se do té třetí úrovně jednoty protikladů a klidu nedostane.
Je velké pokušení namlouvat si jakýsi vztahově psychologický bypass, že z prvního levelu (teze) poslušnosti, povolnosti a neútočení ze slabosti jsme se dostali rovnou, do 3. levelu synteze, klidu, míru a jednoty protikladů. Přeskočením 2. levelu (aniteze) negace a vzpoury.
Abyste se dostali do energie synteze a souznění, musíte znát a projít energií konfliktu. A mít sílu a hranice z něho vyplývající. Pak jste teprve na správné úrovni, když víte, že už konflikty znáte a jako takové nepotřebujete. To ale neuděláte bez toho, že byste jimi prošli. Protože jinak je to úroveň otrokovy, slabochovy skloněné hlavy.
Související:
Přepis vnitřních vzorců nastavených v dětství
PS1 (duben 2022):
Stejně jako je hrubou chybou se snažit o "vztahový bypass" a přeskočit z 1. levelu rovnou do 3. - tedy z pozice zranitelné oběti (až otrokyně) rovnou do té osvícené nekonfliktní "světice", jež "všechno násilí přemůže svou všeobjímající láskou", je špatné zůstat a zatuhnout (zatvrdnout) v jako ostří chladném, opevněném, bojovém negačním 2. levelu "bad girl", "Amazonky - princezny bojovnice", či "Ledové královny" popírající potřebnost partnera na cokoli jiného, nežli početí a deklasujícího muže na úroveň trubce, který je po splnění úlohy před zimou vyhozen z úlu, aby neužíral zásoby. Více o tom v článku o Amazonce.
Takovéto ženy jsou zabarikádovány v opevnění proti mužům a bojují jejich zbraněmi (jangovou energií), aby už vícekrát nebyly zraněny tak, jako v minulosti (ať už to bylo od otce, či od partnera, nebo od obou).
A tím volí jednodušší řešení - obranu, nepřístupnost, negaci (2. level), místo vstřícné otevřenosti, která je ale mnohem těžší, protože se žena tak stává opět zranitelná (3. level). Na této úrovni zůstávají, protože mají strach, že vstřícností, otevřeností a ženskostí by se opět propadly do 1. levelu oběti a hodné naivní holčičky, zneužívané muži, o které je článek výše.